Slušnost stále platí aneb několik poznámek k otázce nemajetkové újmy na zdraví
Slušnost stále platí aneb několik poznámek k otázce nemajetkové újmy na zdraví
V minulém měsíci byl zveřejněn významný nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, který má zásadní význam pro řešení otázek souvisejících s určováním náhrady nemajetkové újmy na zdraví.
Nikoli proto, že by judikoval nové právní závěry, ale proto, že přehledně formuluje východiska pro určování náhrad nemajetkové újmy na zdraví a ve své podstatě deklaruje správnost současného trendu v rozhodování obecných soudů.
Plénum Ústavního soudu se v nálezu zabývalo návrhem Okresního soudu ve Vyškově na zrušení části ustanovení § 2958 občanského zákoníku, dle kterého „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
Smyslem a účelem citovaného § 2958 občanského zákoníku je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy.
Pomyslným trnem v oku navrhovatele byla věta druhá citovaného ustanovení, dle které se nárok na nemajetkovou újmu na zdraví stanoví podle zásad slušnosti.
Navrhovatel spatřil nesoulad aplikace zásad slušnosti při stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví s ústavním pořádkem v tom, že tyto zásady jsou pro svoji obecnost a neurčitost rozporné s principem předvídatelnosti práva, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil a návrh na zrušení věty druhé § 2958 občanského zákoníku týkající se užití zásad slušnosti zamítl.
Poukázal přitom na skutečnost, že zásady slušnosti představují základní požadavek pro jakékoli posuzování náhrady újmy na zdraví a jsou nedílnou součástí § 2958 občanského zákoníku jako celku.
Zásadní myšlenkou vyjádřenou v nálezu tedy je, že zásady slušnosti nejsou pouze podpůrným prostředkem pro určení náhrady nemajetkové újmy, ale jedná se o princip základní, který musí být brán v potaz při rozhodování o určení náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy.
Dle Ústavního soudu jde o obecně formulovaný a významově široký (neurčitý) právní pojem, přičemž jeho smyslem a účelem je poskytnout soudům prostor pro rozumné a spravedlivé posouzení věci v kontextu jejích individuálních okolností. Oproti navrhovateli tak Ústavní soud spatřuje v neurčitosti zásad slušnosti výhodu umožňující soudům pružně reagovat na specifika konkrétního případu.
Ústavní soud samostatně stojící zdůraznění zásad slušnosti ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku chápe především jako připomenutí, že by soudy měly mít při stanovování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy na paměti – a to i při užití objektivizujících kritérií – individuální okolnosti daného případu. Jinými slovy, každý případ je jiný, každý poškozený trpí jinak a každá újma má jinou váhu.
Napadené ustanovení občanského zákoníku o aplikaci zásad slušnosti tedy není nepřípustně neurčité a nevede k nepředvídatelnosti práva a soudního rozhodování v míře odporující principům demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Nález Ústavního soudu je významný i v otázce aplikace metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), která byla v dřívější rozhodovací praxi obecných soudů hojně aplikována i přes svou právní nezávaznost.
Ústavní soud se v nálezu stejně jako ve své dřívější rozhodovací praxi vymezil proti „rigidní“ aplikaci metodiky (srov. nález ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22). Metodiku je třeba chápat nikoli jako závazný, ale jako podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění soudem.
Nejde o „zastřený“ závazný prováděcí právní předpis a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat a nejsou ani povinny jí aplikovat.
Ze současné rozhodovací praxe obecných soudů je zřejmé, že praktický význam metodiky částečně klesá, neboť se během více než desetileté aplikace propsala do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, tím, že byla blíže upřesněna její kritéria. Z naší praxe víme, že obecné soudy se v posledních letech od aplikace metodiky odklání a nález Ústavního soudu je tak deklarací současného trendu.
Východiskem pro určení nemajetkové újmy na zdraví jsou znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, jejichž účelem není stanovení nemajetkové újmy na zdraví, ale vytvoření dostatečně podrobného, strukturovaného a pochopitelného skutkového podkladu pro soud, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.
Určení výše náhrady je otázkou právní a nikoliv skutkovou, o které může rozhodovat pouze soud a nelze jí ponechat na určení znalce.
Uvedená východiska by měla být akcentována i poškozenými v žalobách o náhradu nemajetkové újmy na zdraví. Je proto žádoucí mít při sepisu žaloby na paměti:
- aplikaci zásad slušnosti jako základního pravidla pro stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví;
- individuální pojetí případu kladoucí důraz na podrobné vylíčení specifik daného případu a vlivu škodní události na život poškozeného;
- prokazování nároku pomocí znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví s přihlédnutím k výše uvedeným východiskům;
- aplikaci metodiky jako podpůrného podkladu pro určení náhrady nemajetkové újmy na zdraví pouze v nezbytných případech.
